Bl. sestra Marie Antonína Kratochvílová (dlouhá verze)

Sestra Marie Antonína Kratochvílová

Sestra Marie Antonína Kratochvílová se narodila 21. srpna 1881 v Ostravě-Vítkovicích v rodině Jana Kratochvíla a Johanny, rozené Kolarzikové. Byla pokřtěná 3. září 1881 a obdržela jméno Marie Anna. Její otec pracoval jako slévač ve Vítkovických železárnách. Rodina Kratochvilových žila do čtyř let Marie Anny v dělnickém domě ve Vítkovicích. Pak se z neznámých důvodů přestěhovala do Bielska-Bialy. Zde Marie Anna navštěvovala školu Chudých školských sester Naší Paní, kde získala základní vzdělání a výchovu. Potom pomáhala v mateřské školce, kterou také vedly Školské sestry naší Paní. Když jí bylo devatenáct let, uslyšela Boží volání k zasvěcenému životu a vstoupila do kandidatury Chudých Školských sester naší Paní ve Wroclavi. Jako kandidátka vystudovala učitelský ústav v Bílé Vodě u Javorníka. Po maturitě pracovala jako učitelka v polské základní škole v Karviné u Těšína. Byla oblíbená u žákyň, učitelů, rodičů a také vedení školy.

Dne 27. září 1909 začala noviciát v mateřinci Školských sester naší Paní ve Wroclavi a obdržela řeholní jméno Marie Antonína. 27. září 1910 složila první řeholní sliby. Poté opět působila v Karviné v klášterní škole jako učitelka po dobu 7 let.

V listopadu 1917 byla sestra Antonína přeložená na filiálku Chudých školských sester do Lvova. Ve Lvově ji čekala práce ve škole v jiném zeměpisném terénu, v novém kulturním a společenském prostředí, v bouřlivém historickém čase. Stejně jako v Karviné si získala školní mládež a její rodiče.

V srpnu 1925 byla sestra Antonína povolána do nově vzniklé filiálky v Tlumači, kde ji byla svěřená služba představené a rovněž vedení internátu a praktické učebny tam vznikajícího učitelského ústavu. Svěření tak vážného úkolu sestře Antoníně bylo projevem veliké důvěry jejích představených vůči ní. Sestra Antonína měla široký rozhled, veliké srdce, neobyčejné organizační schopnosti a výjimečný dar spolupráce s jinými.

V krátké době přivedla nové působiště do rozkvětu. V internátě vedeném sestrou Antonínou mělo možnost se duchovně vzdělávat asi sto děvčat.

Páter Mikuláš Witkowski, katecheta v Tlumači a zároveň vedoucí ženského učitelského ústavu svěřeného sestrám, ve svých Vzpomínkách o Školských sestrách v Tlumači v stanislavovském okrese v arcidiecézi lvovské v letech 1925-1940 napsaných ve Wroclavi takto charakterizuje sestru Antonínu Kratochvílovou: „V tu dobu jsem přijel do Tlumače, abych se ujal místa katechety na státním gymnáziu; seznámil jsem se se Školskými sestrami a ujal se vedení semináře v jejich ústavu. Duší institutu byla představená, sestra Marie Antonína Kratochvílová, vysoce kvalifikovaná učitelka, obeznámená s programem i metodami vzdělávání a výchovy nových učitelek." Zakrátko učitelský ústav v Tlumači obdržel plná veřejná práva. Učitelský ústav a internát byl stále přeplněný, sestry přijímaly děvčata z blízkých i vzdálených míst Polska.

Sestra Marie Antonína Kratochvílová

V r. 1932 generální představená Marie Almeda přeložila sestru Antonínu z Tlumače do Lvova a svěřila jí vedení základní školy Školských sester naší Paní a formaci kandidátek, které chtěly být Školskými sestrami. Kromě toho byla žádána, aby pořádala vlastivědné výlety, zábavné večery, výstavy, setkání, programy spojené s oslavami církevních a národních svátků a se životem školy.

Lvovské prostředí bylo náročnější. Různé překážky, které se stavěly do cesty, zvládala sestra Antonína díky spolupráci s Boží milostí a díky moudrosti a lásce, kterou ji Bůh obdaroval.

Řeholní mládež vychovávala osobním postojem a příkladem: autentickou dobrotou, modlitbou, službou a láskou ke kongregaci. Často opakovala: „Kdybych se narodila ještě jednou, byla bych zase Školskou sestrou naší Paní; není možné dosáhnout většího štěstí na zemi než toho, které prožívám za zdmi kláštera. Jen kdyby lidé ve světě věděli, kolik štěstí a radosti je v klášteře..."

„Vyzařovala z ní radost a pokoj," říkali ti, kteří se s ní setkávali. Milovala děti, zvlášť ty nejchudší, nejvíc opuštěné. Spolu se žákyněmi a jinými lidmi pro ně organizovala potřebnou pomoc.

Vypukla 2. světová válka. Pro sestru Antonínu to byl začátek křížové cesty. Padala na ni jedna rána po druhé. V r. 1939 ruská armáda dobyla Lvov. Školské sestry Naší Paní byly zbaveny své práce a vyvlastněny. Sestra Antonína těžce nesla, že musela odložit řeholní oděv a obléct se do světského, a nemohla už udržovat styky s milovanými dětmi a mládeží. S bolestí v srdci sdílela osud pokořeného lidu. Kněží, řeholníci a řeholní sestry byli zvlášť pronásledováni.

Sestra Marie Antonína Kratochvílová

Ke konci r. 1939 byla sestra Antonína jmenována představenou malého společenství školských sester v Mikuličině. Do Mikuličina přijela v lednu 1940 ve chvíli, kdy klášter byl zestátněný a obydlený lvovskými vysokoškoláky. Sestra Antonína bydlela spolu s 9 sestrami v jednom malém pokoji. Podmínky byly náročné: psychický nátlak, nemoci... Sestra Antonína ve své komunitě upevňovala naději a víru v Boží prozřetelnost.

V polovině března roku 1940 se sestry musely vystěhovat i z toho jednoho ubohého pokoje a přestěhovat se k sestrám Služebničkám, Ukrajinkám řeckokatolického obřadu.

Kvůli stále více a více citelné chudobě a hladu pracovala sestra Antonína a spolusestry na poli u jednoho hospodáře a potom v prádelně místní nemocnice. V červnu 1941 odjela sestra Antonína do Lvova za provinční představenou, Matkou Marií Jaroslavou Bonczek, aby jí řekla o těžké situaci svého společenství a aby získala nějakou pomoc. Mezitím 21. června začal německo-ruský boj. Rusové z Mikuličina odešli a na jejich místo přišla maďarská vojska, která spolupracovala s německou vládou. Jeden oddíl se zastavil přímo v Mikuličině. Školské sestry se vrátily do svého kláštera, ale bydlet mohly jen v jedné části komplexu, protože zde byla ukrajinská škola.

Mučednictví

Kvůli tomu, že byly zničené mosty a nejezdily vlaky, sestra Marie Antonína se vrátila do Mikuličina teprve po několika týdnech. Po návratu byly životní podmínky stále těžké, proto se sestra Antonína rozhodla, že podruhé půjde do Lvova, což také v červnu 1942 udělala. Už 9. července byla zpátky, přišla radostná, donesla plný koš potravin, ze kterých však sestry neměly užitek, protože tohoto dne byly zatčeny gestapem. Jako důvod zatčení uvedli spolupráci s ilegálními skupinami. Tohoto večera šlo sedm zatčených sester v doprovodu ozbrojených vojáků do obecního vězení.

Sestru Antonínu jako představenou vojáci oddělili od spolusester a odvezli na noční výslech do blízkého vězení v Tatarově. Dalšího dne, tj. 10. července, ji zavezli se spolusestrami do politického vězení ve Stanislavově. 26. září 1942 byly všechny sestry propuštěny z vězení po tříměsíčním utrpení.

Těžké podmínky ve vězení, bolestné zážitky a tyfus, kterým onemocněla, byly příčinou toho, že se sestra Antonína ve chvíli, kdy byla propuštěna z vězení, se neudržela na nohou vlastní silou. Převezli ji k sestrám Služebničkám do Stanislavova, u kterých propuštěné Školské sestry našly pomoc a útočiště. Nemocná sestra Antonína byla ubytována ve zvláštním pokoji, ale její zdravotní stav se stále více zhoršoval. Sestry Služebničky se postaraly o zpovědníka a lékaře, který ji umístil v infekční nemocnici ve Stanislavově. Sestru Antonínu se přes starostlivou lékařskou péči nepodařilo zachránit.

2. října 1942, po pěti dnech v nemocnici, zemřela.

Sestra Marie Antonína byla pohřbena v hrobce sester Služebniček v Stanislavově. Dnes je na místě úplně zničeného hřbitova postaven hotel.

Sestra Marie Antonína Kratochvílová zemřela mučednickou smrtí. Její smrt byla důsledkem úplného vyčerpání těla mučením a surovým týráním, následkem hladu, nelidských podmínek ve vězení a onemocněním tyfem.

Od chvíle, kdy vypukla 2. světová válka, sestra Marie Antonína přinášela Bohu jednu oběť za druhou. Byla zbavena své učitelské a vychovatelské práce, ve které spojovala lásku k Bohu s láskou k lidem. Musela se vzdát svého řeholního oděvu, znamení příslušnosti ke komunitě, kterou milovala. Ve vzdáleném Mikuličině byla představenou komunity, do které patřilo devět mladých sester. Učila je svým příkladem neomezené víře v Boží prozřetelnost, dokonce i v beznadějné situaci, a nejnáročnější formě lásky: lásky k nepřátelům.

Duchovní a fyzické trápení, které vyvrcholilo mučednictvím, začalo zajetím sestry Antoníny a jejích 6 spolusester. Na ni, jako na představenou, gestapáci soustředili svou krutost. Jen sestru Antonínu odvezli k výslechu do vězení v Tatarově, odkud se vrátila zbitá a s vysokou horečkou. Potom byla spolu s ostatními sestrami zavřena ve stanislavovském vězení v cele č. 6 v přízemí, kde bydlelo 23 vězenkyň. Ve vězení je trápil hlad, pronikavá zima a velké množství vší. Ve špíně připravované vězeňské jídlo se nedalo jíst. Sestra Antonína byla často vyslýchána, přičemž byla vždy týrána a bita. Tělesné a fyzické utrpení snášela tiše, bez nářku, heroicky. Skrze své utrpení se podobala Kristu a modlila se ještě více za církev, vlast, kongregaci, pronásledované a za pronásledovatele. Vybízela také vězenkyně, aby se modlily za pronásledovatele. Pro sestry a okolní prostředí byla evangelijním příkladem, jak se chovat v době utrpení a ponížení.

Sestra Antonína měla ve vězení radost z toho, že pomáhala druhými za cenu, že za to potom byla trestána. Jednou chtěla pomoci mladé Židovce, proto se zeptala vězeňského strážce na osud její sestry. Strážce, místo aby sestře Antoníně odpověděl, vyvlekl ji na chodbu a krutě ji zbil. Z jejího těla se řinula krev.

Vězenkyně a sestry považovaly sestru Antonínu za svatou. Ty, které očekávaly trest smrti, otevíraly ji svá srdce, žádaly o požehnání a modlitbu. Důstojník gestapa, který vyslýchal sestru Antonínu, při jejím propuštění z vězení radikálně změnil svůj postoj vůči ní a sestrám. Sestry byly přesvědčeny, že příčinou toho bylo křesťanské svědectví sestry Antoníny a její přímluvná modlitba.


Dokumenty ke stažení

Vytisknout stránku Vytisknout stránku30. září 2015, zobrazeno 1326x
CalmCube2 CMS · Webdesign Michal Škrabálek
RSSVytisknout stránku· Mapa stránek · © 2015 - 2019 Chudé školské sestry Naší Paní